close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rozhovor - All X

9. srpna 2008 v 13:02 | Mišky |  All X
ALL X: ŽIVOT JE HRA, KTEROU SE VE ŠKOLE HRÁT NENAUČÍTE ...... ↓↓↓ CČ



Pro rozhovor se členy All X jsme se vydaly až do daleké Prahy.
Po hodině a půl lámání si zad v autobuse (prokristapána, ten démonický
konstruktér, který má na svědomí autobusové sedačky, by zasloužil
do jedné takové posadit minimálně na dvě hodiny, ať si, zmetek, užije)
a několikahodinové zdravotní procházce po sluncem prohřátém
(a turisty prolezlém) městě jsme se vydaly na Kolbenku, vstříc hale,
ve které se X Faktor natáčel.
Kluci z dnes už celorepublikově známé vokální skupiny byli velice milí
a vstřícní a až na Lukáše Kantora a Jakuba Uličníka, kteří někam
prchli - zřejmě ne před námi, ale tak pro jistotu už preventivně,
kdyby něco - se s námi všichni ochotně podělili o své názory na věci,
které je už sice moc netrápí, zato nám ale leží v žaludku pět dní
v týdnu takřka po celý rok.
Ano ano, správně se, drazí naši spolustudenti, dohadujete - jedná se
o školy a o samotný všemi tolik milovaný proces vzdělávání obecně
(Pokud vám zmínka o věcech ležících v žaludku evokovala oběd
ze závodní jídelny - čti: zkoušku odvahy - následující obsah vás
zřejmě poněkud překvapí, či dokonce zklame.)!




Jaký je váš názor na rčení "Škola základ života"?

Olda: To určitě platí. Taky jsme chodili do školy, i když
na to možná nevypadáme (smích).

Alan: Škola je základ života, ale život sám o sobě je úplně
jiná škola. Život sám naučí život.

Olda: Přesně tak, život naučí sám.

Jacek: S tím já souhlasím.

Alan: Áno, jackoliv.

Dočkis: Já myslím, že je to pravda. Vzdělání je důležité.
Člověk se naučí základy, na kterých pak může vystavět samotný
život, protože ten se ve škole nenaučí. To ostatní už záleží
na něm.


Co vás bavilo a zajímalo nejvíc, co nejmíň? Korespondovalo
to později s vašimi dalšími zálibami v životě?


Olda: Mě bavila škola sama o sobě. Ani ne tak učení,
ale jako už jen to, že tam člověk může chodit, že má přes den co dělat.
Když končil školní rok a začínaly prázdniny, tak jsem býval hodně
smutný. Ten pocit z toho, že něco končí, něco je už uzavřeného a že ty
prázdniny jsou úplně trapné. Ale na konci prázdnin mi zase bylo líto,
že končí prázdniny. Mně vždycky bylo líto, když něco končilo.

Dočkis: Mě bavil tělocvik a fyzika, i když tu jsem moc
neuměl. Ale ze všeho nejvíc mě asi bavily přestávky, to jsme lítali
a řádili. Jinak čeština atd., ale to jsem všechno začal objevovat
až později, přestávky byly to první, co mě nadchlo.


Kdy přibližně jste měli už konečně jasno, čím se chcete živit a co
jste pro dosažení svého snu udělali?


Olda: Tak já v tom nemám jasno pořád, čím bych se chtěl
živit, ale zatím mě živí divadlo, které mě zároveň i baví.
Touto cestou jsem se vydal až po dokončení gymnázia, kdy jsem uhnul
z tak trochu naznačené dráhy základní škola - gymnázium - potom dejme
tomu nějaká universita. Z ničeho nic jsem uhnul na JAMU a začal jsem
se věnovat divadlu a to mě chytlo natolik, že jsem rád, že mě zatím
živí.


Co pro tebe bylo tím startovacím reflexem? Proč zrovna herectví?

Olda: To bylo tak, že jsme měli na gymnáziu pěvecký sbor
a dělali jsme muzikálové věci a potom vznikl nápad, že v Brně
se studuje muzikálové herectví, tak jsem to zkusil. Od té doby jsem
tedy podal čertu prst a on chytil celou ruku.

Alan: Když jsem se v mládí rozhodoval, co dál dělat,
divadlo pro mě byla jasná volba. Divadelníkem jsem a budu a doufám,
že mě to bude bavit a živit i dál. Začínal jsem v divadle Na provázku,
potom na konzervatoři, pak jsem šel do městského divadla v Brně, takže
jsem se okolo divadla motal v podstatě odmalička.

Jacek: Já jsem postupoval od východu na západ (pro ty,
kteří nepropadli mánii a v tuto chvíli začínají pomalu tápat - Jacek
je původem Slovák. Pozn. red.)
. Teď jsem zase o něco víc na západ.

Alan: A doufáš, že dojdeš až do Berlína.

Jacek: Áno.

Dočkis: (zaskočeně si hvízdne) V tom, čím se chci živit,
nemám jasno doteďka. Ale když jsem vystudoval hereckou školu, věděl
jsem, že si v divadle určitě něco zahraji. To je prostor, kde když to
jde, může se člověk uvolnit a má prostor dělat, co ho napadne,
nebo k tomu přidat trochu svého stylu. Třeba režisér něco navrhne
a řekne "Ty to uděláš takhle a takhle", tak ty si to nakonec uděláš
po svém, ale tak, aby se to jemu líbilo a tobě to zároveň sedlo.
A to je právě to ono, ta volná ruka. Ono to není všude, ale kdybych
byl dejme tomu soustružník, tak mi nikdo neřekne "Hele, tady si klidně
můžeš vyrobit čtvereček", to by nešlo.


Jak vnímáte přístup dnešních studentů ke studiu? Máte pocit, že se
od dob, kdy jste vy sami studovali, nějakým výrazným způsobem
změnil?


Alan: Já si myslím, že v neděli by měli chodit brzo spát
a neměli by koukat na X faktor (smích).

Olda: My to dneska moc nesledujeme, mezi těmi lidmi
se moc nepohybuji. Ale lidi jsou podle mě vevnitř pořád stejní,
všichni to tak nějak flákají, to jsme dělali taky. Já si myslím,
že možná je dnes zdánlivě více možností, jak se flákat.
Například internet.

Alan: To je pravda, to my jsme neměli, internet. My měli
les. A tam jsme chodili. A teď je místo toho internet.

Dočkis: On samotný systém vzdělávání se změnil.
Já nastupoval na školu v roce 86 a to jsme akorát taktak utekli
ruštině, začali jsme se učit angličtinu. Dnes už se školy víc zaměřují
na konkrétní věci, zvláště ty střední, člověk si může vybrat z velké
nabídky podle toho, co ho baví. Ale jestli ten samotný přístup
se změnil, na to nedokážu odpovědět, lidi jsou různí. Jsou studenti,
které to baví a dokáží se celý den bavit o něčem, co probírali
ve škole. A pak jsou zase tací, jejichž komunikace je o něčem jiném.
A tak to bylo vždycky.


Co si myslíte o vztahu učitel - student? Nepřipadá vám, že dříve
se na učitele pohlíželo s větší vážností a že byli despotičtější
než dnes?


Olda: Co se týče učitelů, dobrý učitel je dobrý učitel.
Důležité je, když si získá studenty na svou stranu a je úplně jedno,
na co si hraje nebo nehraje, ale když lidi sami vědí, že ten člověk,
který stojí před nimi, jim něco dává, je v jejich zájmu s ním
spolupracovat. Na druhé straně zase když má učitel na někoho spadeno,
tak to dotyčnému není příjemné snad nikdy, to je stejné jako dřív.


"Škola hrou!" Je to podle vás cesta, kterou by se mělo vzdělávání
nových generací ubírat?


Olda: Určitě. Záleží na tom, jak si kdo to heslo
vyloží, ale určitě bych se toho snažil držet, protože platí
i "život hrou". Život je taky hra.

Alan: Podle mě určitě. Já bych své dítě dal
na waldorfskou školu (alternativní škola, která prosazuje jiné než
klasické metody výuky. Liší se její organizací a snaží se učivo
podat formou hry nebo diskuze. Rozvíjí tvůrčí schopnosti a sociální
dovednosti. Pozn.red.)
. V ideálním případě by se nemělo na děti
psychicky tlačit, že "Teď se musíš naučit toto!", ale pomalu
ta děcka dostávat do toho procesu. směrovat je k tomu, aby si
to učení zároveň užila. Logiku bych pro začátek odsunul stranou
a soustředil se spíš na fantazii a k logice se pomalu dostával,
aby to nebylo nijak násilné, aby se minimalizoval ten systematický
postup "Teď se budete učit písmenka, potom číslíčka", ale aby to
pro ty děti vyplynulo co nejpřirozeněji.

Dočkis: Určitě. Když dítě něco nebaví, má to nějaký
důvod. Pokud se podaří naplnit to rčení "Škola hrou" a objeví
se nějaká cesta, jak něco člověku ukázat, aniž by se to musel
nadrtit z učebnice, začne ho to zajímat, baví ho to. Tím pádem
z toho má plnohodnotný zážitek, který si pamatuje. To samé s texty
v divadle. Nejhorší je pro herce, když se má naučit dvě strany
textu a stát na místě. Protože tam se nemáš čeho chytit. Ale když
vím, že odpovídám na nějakou otázku svého kolegy v té hře a vím,
že jdu k támhle tomu stolu a beru do ruky hrnek, automaticky mi
to naskočí. Podobné pomůcky by se určitě daly zavést
i ve vzdělávání. Člověk nemusí mít takového pamatováka, když si
vytvoří nějaké záchytné body, podle kterých se pak dokáže sám
pohybovat. To je právě důležité.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.